Místo, kam patříme

V Rumunsku byl pětiletý Luca nejprve odmítnut několika mateřskými školkami, ale nakonec se mu daří ve škole Církve adventistů sedmého dne, která ho s láskou přijala. Díky trpělivým učitelům, vyslyšeným modlitbám a podpůrnému prostředí se naučil mluvit, číst, psát a získal sebevědomí – a to natolik, že nechce zmeškat ani jediný den.

Některé malé děti rády jezdí ve velkých autech. Některé malé děti rády navštěvují velká města.

Ale pětiletého Lucu velká auta ani velká města nijak neohromila. Jeho maminka ho chtěla vzít velkým autem do rumunského hlavního města Bukurešti. Bylo však pondělní ráno a on chtěl jít jen do své školky.

Luca miluje svou školku Církve adventistů sedmého dne.

Vždycky tomu tak nebylo.

Matka ho nejprve poslala do veřejné mateřské školy, když mu byly dva roky. Vůbec se mu tam nelíbilo. Luca ještě nosil plenky, protože nebyl naučený chodit na nočník. Stále pil z kojenecké lahve, protože se ještě nenaučil pít z hrnečku. Ještě neuměl mluvit – dokázal říct jen: „Mm, mmm, mmm.“

Luca zažíval ve veřejné mateřské školce špatné dny. Někteří učitelé k němu nebyli milí, protože se jim nechtělo měnit mu plenky. Jiní mu nechtěli doplňovat láhev. A někteří nechápali, co tím myslí, když říkal: „Mm, mmm, mmm.“

Mamince se zlomilo srdce, když se o tom nelaskavém zacházení dozvěděla. Šla za ředitelkou školky a požádala ji, aby se učitelky k Lucovi chovaly mileji. Ředitelka jí však nevěřila a odmítla cokoliv udělat.

Matka proto začala hledat novou školku. Navštívila jich mnoho, ale nikde jejího malého chlapce nechtěli přijmout. Říkali, že Luca má potíže s učením a že nemají čas mu pomáhat.

Matka byla zoufalá. Potřebovala pracovat, aby vydělala peníze na živobytí pro sebe i pro Lucu, ale nemohla pracovat, když musela zůstat celý den doma s Lucou.

Pak na internetu našla mateřskou školku Církve adventistů sedmého dne. Šla se setkat s ředitelkou a prosila ji o pomoc. Se slzami tekoucími po tvářích řekla: „Prosím, přijměte mé dítě do vaší mateřské školky. Z celého srdce vás prosím, abyste mi pomohla.“

Vysvětlila, že Luca má skutečně určité potíže s učením.

Ředitelka viděla matčiny slzy a v jejím hlase slyšela upřímnost.

„Dobře,“ řekla ředitelka. „Zkusíme to. Bude to naše první dítě s takovýmto problémem s učením. Ještě jsme žádné takové dítě neučili, ale můžeme to zkusit. Budeme se snažit.“

Matka, s tvářemi mokrými od slz, se s úlevou usmála. Ukázala na mladou ženu, která stála vedle ní.

„Moje neteř je tu, aby mi pomohla zapsat Lucu do školy,“ vysvětlila.

Matka nikdy nechodila do školy a neuměla číst ani psát. Její dvacetiletá neteř to však uměla a pomohla matce vyplnit formuláře k zápisu Luca do mateřské školy.

O měsíc později, jednoho slunečného zářijového rána, přišel Luca do adventistické mateřské školy. Byl nadšený, že vidí ostatní děti a může si s nimi hrát.

V poledne si ho přišla matka vyzvednout domů.

„Na jeden den to stačí,“ řekla. „Zítra ráno tě sem zase přivedu.“

Luca ale nechtěl jít domů. Chtěl zůstat a ještě si hrát. Matka ho musela přemlouvat, aby odešel. To se ještě nikdy nestalo. Vždycky byl připraven jít s ní kamkoli.

Další den zůstal Luca až do čtyř hodin odpoledne. Jeho učitelka řekla, že se dobře přizpůsobuje. Maminka měla takovou radost!

Jak ubíhaly týdny a měsíce, Luca dělal velké pokroky. Přestal nosit plenky a naučil se chodit na záchod sám. Přestal pít z láhve a začal pít z hrnečku. Přestal říkat „Mm, mmm, mmm“ a naučil se mluvit. Dokonce začal číst a psát. Matka byla nadšená. Luca se učil dělat věci, které nedokázala ani ona sama!

Luca byl také šťastný. Školka se mu líbila tak moc, že prosil maminku, aby ho tam brala i v sobotu a v neděli, kdy byla zavřená. Nechápal, proč ho maminka chce v pondělí ráno vzít velkým autem do velkého města Bukurešti. Cesta trvala tři a půl hodiny. Mnohem raději by ten čas strávil ve školce, kde by si hrál s kamarády, učil se anglicky, chodil na hodiny klavíru a poslouchal příběhy o Ježíši.

Maminka mu vysvětlila, že musí jet do Bukurešti, aby tam mohli vyprávět o té úžasné mateřské školce, která mu změnila život. Tehdy to Luca pochopil. Nevadila mu ani dlouhá cesta, ani to, že zmešká jeden den ve školce. Miloval svou mateřskou školku a chtěl, aby o tom věděl celý svět.

Část z výtěžku třinácté sobotní sbírky tohoto čtvrtletí, známé také jako čtvrtletní sbírka na misijní projekty, pomůže dalším dvěma školám učit více dětí a jejich rodin o Ježíši.

Facebook Twitter YouTube Instagram Kontakt

AdventistMission.org