Bůh je na prvním místě, 1. část

Sedmiletý Naum statečně hájí své přesvědčení ohledně soboty před školními úředníky a policií, a to navzdory hrozbám, že by mohl přijít o vzdělání.

Naum se musel postavit za svou víru již v útlém věku sedmi let. V Jugoslávii byla škola každou sobotu povinná. Ačkoli byl ještě malý, Naum se rozhodl, že v sobotu do školy chodit nebude. Poté, co zameškal dvě soboty po sobě, byl tento prvňáček předvolán před zvláštní komisi, která byla zřízena za účelem jeho výslechu.

Skupina pěti úředníků přišla do jeho třídy a všechny žáky kromě Nauma vyvedla ven. Sedmiletý chlapec zůstal stát sám a statečně čelil řediteli školy, dvěma učitelům a dvěma policistům v uniformách – jedním z nich byl regionální ředitel tajné policie.

„Proč v sobotu nechodíš do školy?“ zeptal se vyšetřovatel.

„Protože věřím v Boha a podle čtvrtého přikázání Jeho zákona nemám být ve škole v Jeho den odpočinku. Proto budu každý den odpočinku v kostele, ne ve škole,“ odpověděl Naum.

„Budeš vyloučen ze školy a už nebudeš mít žádnou další možnost získat vzdělání!“ zasyčel ten muž.

Naumova odpověď na sebe nenechala dlouho čekat. „Stejně budu v kostele, protože Bůh je v mém životě na prvním místě.“

„A co tedy v tom kostele děláš?“ pokračoval vyptávač.

„Čteme Bibli, zpíváme písně a modlíme se.“

„Zazpívej nám nějakou píseň!“ požadovala skupina. Naum tedy zazpíval chvalozpěv a pronesl jednoduchou modlitbu, v níž děkoval Pánu za dané příležitosti, za zdraví, za vládu a za to, aby komisi vedl správně a čestně.

Po modlitbě se Nauma zeptali, zda mu otec zakázal chodit do školy.

„Ne,“ odpověděl Naum upřímně.

Kdyby odpověděl „ano“, jeho otec by okamžitě skončil ve vězení. Naumův otec věděl, že jeho syna mohou vyslýchat, a proto mu nikdy neřekl, aby nechodil do školy.

Komise na chvíli mlčela. Pak Naumovi náhle řekli: „Budeš informován, zda ve škole zůstaneš, či nikoli.“

Naum spěchal domů, aby rodičům řekl, co se stalo. Ti nebyli překvapeni: „Věděli, jaké bude moje rozhodnutí,“ vzpomíná.

Od komise nepřišel žádný pokyn, a tak Naum nadále chodil do školy, s výjimkou sabatů. Po dokončení základní školy nebylo Naumovi povoleno pokračovat ve vzdělávání kvůli jeho pevnému rozhodnutí dodržovat sabat. Ve věku 15 let tedy začal pracovat na plný úvazek se svým otcem na jejich farmě.

Bůh však měl s Naumem jiné plány.

Dobře si pamatuje den, kdy se dozvěděl, že v jeho vlastní zemi vznikne střední škola a vysoká škola Církve adventistů sedmého dne.

„Do našeho sboru přišel na návštěvu bratr z jugoslávské unie a pověděl nám o té adventistické škole, která se měla otevřít. Byli jsme nadšení!“

Škola v Maruševci byla otevřena v roce 1969 s 45 žáky. „Mít tuhle školu bylo jako zázrak!“ zvolá Naum. „Byli jsme první generace, experimentální generace. Učitelé četli knihu Výchova od Ellen G. Whiteové a vzdělání, které jsme dostali, bylo to nejlepší!“

Jelikož škola tehdy nebyla akreditovaná, museli žáci na konci každého školního roku složit všech 17 předmětových zkoušek pořádaných vládou.

„Byla to tvrdá zkouška,“ vzpomíná Naum, „ale na konci čtvrtého ročníku jsme dosahovali lepších výsledků než žáci ze státních škol! Byli jsme považováni za nejlepší školu v tehdejší Jugoslávii.“ Po maturitě nastoupil Naum na univerzitu v Záhřebu, kde studoval francouzštinu a latinu. Po dokončení studia měl Naum dvě pracovní nabídky – jednu od komunistické vlády, která mu nabízela velmi žádanou politickou funkci s mnoha výhodami; druhou – místo učitele na adventistické škole v Maruševci.

Při rozhovoru s vládními úředníky Naum řekl: „Víte, že jsem adventista. Každou sobotu chodím do kostela. Proč mi tedy nabízíte tuto pozici?“

„Protože v politice potřebujeme čestné lidi; ti jsou vzácní!“ zazněla překvapivá odpověď. „Potřebujeme lidi s principy!“

„Děkuji,“ odpověděl Naum, „ale přijal jsem místo na škole v Maruševci.“

Po mnoho let Naum věrně sloužil žákům v Maruševci, a to nejen tím, že je učil francouzštinu a latinu, ale také věčné hodnoty.

„Bůh a spása – to byly první věci, které jsem chtěl, aby se moji žáci naučili. Teprve potom přichází znalosti a přijetí životních povinností – brát život vážně. Život není hra; doba je vážná.“

Dnes, kdy většina studentů pochází z neadventistických, ba dokonce ateistických rodin, vnímá Naum Maruševec ještě více jako misijní pole.

„Existuje důvod, proč by naše škola měla zůstat a rozvíjet se,“ říká. „Je tu výjimečná příležitost svědčit o pravdě. Jak byste kdykoli a kdekoli na světě mohli dát dohromady 200 neadventistů, kteří se každý večer, každou sobotu, každý den učí o Bohu?“

Děkujeme za podporu misijní činnosti v Maruševci v Chorvatsku.

Automatický systém — Misionářské příběhy