Modlitba za zasněženou noc

V Rakousku ztratila mladá Amelie při sáňkování v temné, zasněžené noci čelovku. Poté, co se pomodlila o pomoc, našla spolu se svou rodinou okamžitě něco ještě důležitějšího – ztracené klíče od domu, bez nichž by zůstali zamčeni venku v mrazivém chladu. Její příběh ukazuje, jak Bůh vyslyší modlitby tak, jak to nejvíce potřebujeme, a ne vždy tak, jak očekáváme.

Do Rakouska dorazila zima a za oknem hustě a rychle padaly bílé sněhové vločky.

Amelie měla velkou radost – byl to první sníh této zimy! Radostí poskakovala nahoru a dolů. Její sestra Tamia se k ní přidala a také poskakovala nadšením. I maminka byla nadšená a poskakovala spolu s oběma holčičkami.

„Prostě musíme jít ven!“ zvolala Amelie.

Nevadilo, že už byla tma. Nevadilo, že holčičky už měly na sobě pyžama na spaní. Amelie chtěla jít ven a poskakovat ve sněhu. Maminka a Tamia souhlasily – byl to úžasný nápad!

Všichni se rychle převlékli do lyžařských kalhot a teplých zimních kabátů. Maminka připevnila holčičkám na hlavu čelovky a jednu si nasadila i sama. Čelovky byly lepší než baterky. Teď viděly i ve tmě a měly volné ruce, když si hrály ve sněhu.

Obě holčičky a maminka vyběhly z domu. Poté, co maminka zamkla dveře, začaly všechny tři skákat ve sněhu. Nahoru a dolů, nahoru a dolů, skákaly. Byla to taková zábava skákat v té bílé nadýchané hromadě!

Pak matka vytáhla sáňky. Byly to krásné tmavě červené sáňky, které uměly velmi rychle sjíždět z kopců. Holčičky a matka vylezly na kopec u domu. Potom se holčičky posadily na sáňky a matka je popostrčila.

Jupí! S radostným výkřikem holčičky svištěly dolů z kopce. Nechtěly však čekat, až sáňky dorazí dolů. To by byla nuda. A tak záměrně spadly ze sáňek, když se řítily dolů. Jupí! To byla zábava!

Dívky a maminka znovu vylezly na kopec a –jupí!– svištěly dolů. A opět, ještě než dojely na dno, dívky záměrně spadly ze saní.

Maminka běžela vedle saní. Amelie byla ráda, že tam je. Byla tma a hustě a rychle sněžilo. I s čelovkou Amelie sotva něco viděla.

Najednou si Amelie uvědomila, že něco není v pořádku. Zvedla ruku a sáhla si na čelo – čelovka byla pryč! Neměla tušení, kdy jí spadla. Tak moc se bavila, že si toho ani nevšimla.

„Mami!“ vykřikla. „Ztratila jsem čelovku!“

Ale maminka se tím netrápila. Řekla, že ho mohou hledat ráno.

„To je v pořádku,“ řekla. „Pojďme zpátky domů. Už se stmívá.“

Dívky přesto chtěly hledat ztracené světlo. Znovu prohledaly všechna místa, kde spadly ze saní. Žádné světlo.

„Mami,“ řekla Amelie. „Musíme se pomodlit.“

Matce se to zdálo jako dobrý nápad. A tak stála spolu s oběma dívkami pod padajícími sněhovými vločkami, zatímco se Amelie modlila.

„Drahý Bože, prosím, pomoz nám najít světlo,“ řekla.

Pak otevřely oči a hned něco uviděly.

„Mami,“ řekla Tamia, „ve sněhu leží něco tmavého.“

Zpočátku nikdo nepoznal, co to je. Byla to čelovka, nebo něco jiného?

Podívali se blíže a uviděli něco ještě důležitějšího než to světlo. Ve sněhu ležel svazek klíčů, včetně klíče od domu, kterým matka zamkla dveře, když šli ven si hrát.

Maminka si ani neuvědomila, že klíče ztratila. Amelie pravděpodobně ztratila čelovku tím, že úmyslně upadla do sněhu, ale maminka vůbec neupadla. Jak se klíče ztratily, zůstávalo záhadou. Amelie však věděla jedno: otec se té noci vrátí domů velmi pozdě a bez klíče od domu by musely zůstat venku v mrazivém sněhu velmi dlouho. Kdyby s modlitbou počkala jen o chvilku déle, klíč by se možná zasypal pod tlustou vrstvou sněhu a nenašly by ho.

Bůh její modlitbu vyslyšel – jen ne tak, jak očekávala. Bůh na ni odpověděl tak, jak to potřebovali.

„Modlila jsem se za světlo, ale Bůh mi odpověděl klíči,“ řekla.

Děkujeme vám za vaši třináctou sobotní sbírku, známou také jako čtvrtletní sbírka na misijní projekty, která pomůže dětem v Evropě poznat Boha, který vyslyší modlitby. Matka učí děti o důležitosti modlitby v Bogenhofenu, škole Církve adventistů sedmého dne, která obdržela část předchozího daru. Dar v tomto čtvrtletí pomůže ještě většímu počtu dětí v Interevropské divizi poznat Boha. Děkujeme vám za plánování štědrého daru.

Automatický systém — Misionářské příběhy