Enokův sen, 2. část

Ve Španělsku se Enoc a Ingrid modlili za jasné vedení, zatímco se potýkali s povoláním ke službě. Prozřetelný ranní telefonát z Adventistické vysoké školy v Saguntu – a druhé znamení, které Bůh poslal Ingrid – potvrdily Jeho vůli. Dnes jejich rodina žije na kampusu, kde Enoc studuje teologii a oba působí ve vedení kampusu.

Té noci Enoc Ingrid o tom rozhovoru vyprávěl. Na druhý den měl podepsat dokumenty.

Ingrid, která již mnoho měsíců naléhala na Enoca, aby se stal pastorem, se zoufale modlila: „Bože, nemůžeme dělat plány na základě Tvého mlčení. Můžeme se vydat jakýmkoli směrem, ale prosím, ať je to Tvá vůle.“

Následujícího rána se Enoc probudil, aby se věnoval své osobní modlitbě. Po čtení Bible a modlitbě otevřel Příručku pro studium Bible pro dospělé a listoval ke kapitole o Abrahamově víře. Četl, jak Bůh požádal Abrahama, aby opustil svou zemi a odešel na místo, které mu ukáže. Enoc se modlil: „Je to tak snadné, když takhle mluvíš. Myslím, že všichni chceme slyšet přímý příkaz od tebe.“

V 7 hodin zazvonil Enocovi telefon. Volal mu rektor Adventistické vysoké školy v Saguntu.

„Moc se omlouvám za ten brzký telefonát,“ řekl rektor, „ale viděl jsem, že už jsi aktivní na WhatsAppu, tak jsem věděl, že jsi vzhůru. Potřebuji se tě na něco zeptat.“

„Co se děje?“ zeptal se Enoc.

„Klidně řekni ne,“ řekl prezident. „Ale musím se zeptat na něco, co mi Bůh vložil na srdce. Chceme, abyste ty a tvoje žena přijeli do Sagunta. Ty bys působil jako děkan pro chlapce a tvoje žena jako zástupkyně děkana pro dívky. Poskytneme vám plat a ubytování.“

Enoc nemohl uvěřit svým uším. Prezident k němu promlouval přesně tak, jak Bůh promlouval k Abrahamovi – přímo.

Když prezident dokončil popis pracovních pozic, řekl: „Dobře, teď mi můžete říct ne. Vím, že máte vlastní podnik, ale musel jsem se zeptat.“

Enoc se snažil najít hlas. Nakonec se mu podařilo říct, že už léta snil o tom, že se stane pastorem, ale vždy se mu to zdálo nemožné. Nyní díky prezidentově pozvání vypadalo, jako by mu Bůh otevíral dveře.

Prezident byl ohromen.

Po telefonátu se Ingrid zeptala, co
se stalo.

„Právě nám volal prezident Adventistické vysoké školy v Saguntu,“ řekl Enoc. „Chce, abychom přijeli do Sagunta a pracovali tam jako děkani.“

Ingrid se rozplakala. V modlitbě předchozího večera prosila Boha, aby jí zjevil svou vůli. Od nedávného úmrtí svého otce však toužila především po tom, aby se přestěhovala blíže ke své matce.

„Ne,“ řekla Ingrid. „Chci jít za svou matkou.“

Řekla Enocovi, že potřebuje jasné znamení od Boha, aby se přestěhovala do Sagunta.

„Nemyslíš si, že to, co se právě stalo, stačí?“ zeptal se Enoc.

„Ne, potřebuji své vlastní znamení,“ odpověděla.

Enoc a Ingrid se modlili. Připomněli Bohu, že Gedeon v knize Soudců 6 dostal nejen jedno, ale hned dvě znamení s rounem, a požádali Boha, aby pro ně udělal totéž.

Následujícího rána, když jela do práce, se Ingrid modlila. Vzpomněla si na biblickou deskovou hru, kterou s Enocem vytvořili během lockdownu kvůli COVIDu. Předložili ji mládežnickému oddělení Adventistické církve ve Španělsku, ale už měsíce se jim nikdo neozval. Modlila se: „Pokud mě vedoucí mládeže kontaktuje ohledně té hry, budu to brát jako znamení, že bychom měli jet do Sagunta.“

Pak si to ale rozmyslela. „To je příliš velká prosba,“ řekla Bohu. „Už tak dlouho jsme spolu nemluvili. Nepotřebuji, aby mi zavolal. Potřebuji jen, abys mi dal jasně najevo, že je to Tvá vůle.“

O třicet minut později jí vedoucí mládeže poslal SMS. Napsal: „Nemám ti k tomu zápasu nic konkrétního říct. Jen jsem ti chtěl dát vědět, že to stále zvažujeme. To je vše.“

Ingrid zavolala Enocovi. „Jedeme do Sagunta,“ řekla.

„Co se stalo?“ zeptal se.

„Řeknu ti to večer doma.“

Dnes Enoc a Ingrid žijí a pracují na Adventistické vysoké škole v Saguntu. Jejich dva synové studují na adventistické škole na stejném kampusu. Enoc, který prodal svůj podíl ve fyzioterapeutické praxi, studuje teologii a s radostí se na plný úvazek věnuje kázání o Ježíši.

„Rozhodli jsme se, že budeme vždy připraveni naslouchat Božímu hlasu, Jeho vůli a čemukoli, o co nás požádá,“ řekl Enoc. „Naše životy nám nepatří. Bůh nás sem přivedl a od nynějška půjdeme kamkoli, kam nás pošle.“

Část z předchozího příspěvku na třináctou sobotu, známého také jako čtvrtletní misijní projekt, směřovala na Adventistickou vysokou školu v Saguntu na rozšíření katedry teologie, kde Enoc studuje. Další z předchozích sbírek pomohla vybudovat dívčí kolej, kde pracuje Ingrid. Stejně jako tyto sbírky zásadně změnily život Enocovi, Ingrid a dalším, i vaše příspěvek v tomto čtvrtletí může pomoci utvářet mnoho životů pro věčnost. Děkujeme vám za vaše štědré dary na misijní projekty v Interevropské divizi, do které patří i Španělsko.

Automatický systém — Misionářské příběhy